keltské stránky římského imperia

Něco málo o Keltských magických symbolech

Je až s podivem, jak se nám do keltského pohanství často až násilně vecpávají věci, které tam nemají vůbec být. Mám na mysli zejména magické symboly. Takzvané Taranisovo kolečko a z něj vycházející keltský kříž v kruhu v tuto chvíli ponechám stranou, neboť to nejsou magické symboly, nýbrž pomůcky podobné našim tištěným kalendářům.
V několika posledních letech nám knižní trh i Internet zaplavily doslova stovky knih o magii a přírodním pohanství a všechny mají jedno společné. Je to znak pentagramu. Pro někoho představuje znak zla, pro někoho dobra, někdo rozlišuje dobro/zlo podle toho, jestli je pentagram postavený na základně či na špici, ale všichni společně zapomínají, že tenhle znak nemá v přírodních náboženstvích co dělat. A už vůbec ne u Keltů, i když mi možná někteří čtenáři namítnou, že se pentagram objevuje například na štítu sira Gawaine. Jenže pentagram do keltské symboliky prostě nepatří.
Než se pustím do vysvětlení, odkud, že ho Keltové sebrali. vraťme se na chvíli do dob dávno minulých. Představme si život Keltů, kteří sili obilí, pásli dobytek, věnovali se řemeslům, občas bojovali a hlavně neustále pozorovali přírodu, protože je obklopovala, protože její znalost jim umožňovala přežití. Jistě si brzy všimli dvou doplňků jednoho celku, někdy mylně vydávané za protiklady - muž/žena, noc/den, zima/teplo, sucho/mokro. Tyto dvojice nejsou protiklady, protože jedna by nemohla existovat bez té druhé, jinak řečeno, nebyla by rozpoznatelná. Takhle nějak se do keltského povědomí vloudila dvojka jakožto číslo vyjadřující dvojí podstatu věcí.
Kde však vzali trojku, jejíž mimořádný význam zdůrazňují všechny legendy? Odpověď je zase v přírodě. Během dne je slunce "žádné", těsně u obzoru (ráno a večer), vysoko nad hlavou. Měsíc je v novu, půlce, úplňku. Během roku je příroda "mrtvá" pod vrstvou sněhu a ledu, pak v období květu a poté zrání a sklizně plodů - uvědomme si, že Keltové neznali naše ranné odrůdy, takže rostliny napřed všechny kvetly a pak zase všechny měly zralé plody, nebylo to promíchané, jako dnes. Nad dvojí podstatu věci (nov/úplněk, kytka pod sněhem/je zelená, den/noc) tu najednou vystupuje vyšší uspořádání podle čísla tři, které taktéž popisuje přirozenost věcí.
Pro trojku svědčí ještě jedna skutečnost a to, že toto číslo představuje nejmenší možný model rodiny, neboli výsledku spojení dvou jedinců. Spojím-li samce a samici coby dvojí aspekty jednoho celku, dostanu vyšší kvalitu věci vyjádřenou už ne dvěmi částmi, ale třemi. Velká vážnost trojky se projevila v celé řadě symbolů Kelty hojně užívaných. Mezi ty nejznámější patří trojnoží, trojlístky, triquetry a devítiúhelníky.
Keltové dokázali svět kolem sebe uchopit svými smysly, odhalili jeho skrytý vnitřní řád a symbolicky si jej vyjádřili čísly dvě a tři. Tato dvě čísla dokáží přírodu popsat v celé své úplnosti, jakékoliv další číslo by tu už bylo navíc. Mezi další významná čísla patří čtyřka vyjadřující služebnost, podřízenost, závislost, pak "božská" šestka (2x3) a samozřejmě magicky silná devítka (3x3). Pětka a sedmička sem prostě nepatří. Jenom bych rád upozornil na jednu drobnost a sice, že 2/3=0,67.

Poznámka: Když jsem tohle psal, ještě jsem nevěděl o fysikální teorii více rozměrů. Sice jsem se učil počítat ve vícerozměrných prostorech, ale to byla čirá matematická hříčka. Fysikové však dokázali mnohem víc, zájemci najdou více informací na téhle stránce. Má to hodně obrázků, natahuje se to poněkud déle, ale bez nich by text ztrácel smysl. Jestli jsi stránku nečet, bude ti následujích pár řádků připadat nesmyslně. Z teorie vyplývá až neuvěřitelné potvrzení keltské symboliky čísel.

• 2 směry pohybu v rámci jednoho rozměru - dopředu/dozadu nebo doleva/doprava, dva doplňky jedné věci
• 3 velké prostorové rozměry - trojka jako první magické číslo, nejmenší možný model stvoření, možná i prostoru schopného pojmout živé bytosti
• 4 velké rozměry a čas - čtyřka je číslem služebnosti, závislosti, podřízení. živí tvorové nenadaní alespoň lidskou inteligencí jsou plně v zajetí časoprostoru
• 6 stočených malých rozměrů - šestka vyjadřuje skrytý řád světa, dvojí podstatu věcí, dva doplňky téhož násobené trojkou
• 9 malých i velkých rozměrů - devítka je magicky nejsilnější číslo vyjadřující bohy, tedy ty, kteří dokonale ovládají veškerý prostor

Zatímco Keltové se pokoušeli do řádu věcí proniknout citem, ve starém Řecku si učenci zvolili královnu věd matematiku, lépe řečeno geometrii, neboť s algebrou byli tak trochu na štíru. I oni se samozřejmě snažili dobrat nějakého symbolu, čísla nebo něčeho, co by vyjadřovalo skrytý řád světa. Ale šli na to jinak, přes známou úlohu "rozděl úsečku na dva díly tak, aby poměr těchto dílů byl stejný, jako poměr většího dílu k celku" Úlohu rozřešil antický učenec Euklides, který žil v letech 340-287 př.n.l. Vznikl tak poměr později nazývaný Zlatý řez, uplatňovaný v architektuře, malířství, sochařství a dalších oborech lidské činnosti. Jeho číselnou hodnotou je 0,62, což se nápadně podobá Keltským dvou třetinám, které se vyskytují i v řadě Fibonacciho čísel. Na následujícím obrázku jsou dva obdélníky, první je sestavený podle řeckého Zlatého řezu, druhý podle "Keltského" dvoutřetinového poměru.
Antičtí učenci přišli na poměr Zlatého řezu čistě geometricky, protože k jeho výpočtu by museli umět počítat kvadratické rovnice. Pětiúhelník však znal již Platón žijící v letech 427-347 př.n.l., když popisoval pravidelné n - stěny, později nazvané Pět Platónových těles. Z archeologických nálezů vysvítá, že pětiúhelník znali již Etruskové kolem roku 2500 př.n.l.
Zlatý řez je vůbec zajímavý poměr a v přírodě je všeobecně rozšířený, například výšku lidské postavy lze rozdělit v pase na dvě části, které budou v poměru zlatého řezu. Totéž platí o délce paže rozdělené v lokti, o noze dělené v koleni a dalších. Se Zlatým řezem souvisí takzvaná Fibonacciho čísla a zlomky, které vyjadřují například způsob rozložení listu na stoncích rostlin. Zlatý řez je další způsob vyjádření skrytého řádu světa. A co má společného s pentagramem?
Pokud je pentagram nakreslený tak, jako na obrázku, pak hodně. Každou spojnici dvou vrcholů hvězdy protínají dvě jiné spojnice. Tato protnutí dělí spojnici na delší a kratší část právě v poměru Zlatého řezu. Není divu, že se pentagram stal symbolem dokonalosti vesmíru. Pythagorejci si jej zvolili za svoje tajné poznávací znamení. Později se pentagram rozšířil po Evropě a stal se tím, čím jej známe dnes - magickým symbolem, mnohdy zatracovaným.
Někteří autoři jej dokonce zařadili i mezi Keltské symboly, napsali o tom knihy jejichž čtenáři tuto myšlenku přejali. Jenže pentagram do Keltské věrouky a magie nepatří.

Nedávno mě jedna Keltoložka (promiň, zapoměl jsem jméno) upozornila na další důležitý znak, který mi tu chyběl. Takže to honem napravuji. Je to jedna z mnoha podob motivu, kterému se říká zrod života, stvoření, řád přírody a tak podobně. Základ je trojúhelník stvoření symbolisující vlevo nahoře boha (otce,mužský princip), vpravo nahoře bohyni (matku, ženský princip) a uprostřed dole výsledek stvoření vzniklého na základě spojení boha a bohyně. Motiv je doplněný typickým trojlístkem, který naznačuje trojí tvář světa (svět na povrchu, svět ve vzduchu, svět pod zemí), trojjedinost dokonalých bytostí - viz Morrígan, Epona a jiné. Lístek našeho světa a podsvětí je skoro na jedné úrovni. Tím se naznačuje, že tyto dva světy mají k sobě velmi blízko (zvlášť o samhainu). Trojlístek vyrůstá z "ženského" vrcholu trojúhelníka, čímž určuje poněkud vyjímečné postavení ženy a samiček vůbec. Aby mohlo cokoliv vzniknout, musí se spojit s mužským protějškem, ale jsou to ony, z nichž nový život vyrůstá (březost, těhotenství). Proto roste trojlístek právě odtud a má tak říct i to, že nový život vyrůstá z ženy ve všech třech světech a naopak, že všechny tři podoby bohyň se mohou stát nositelkami nového života. Znak se obvykle kreslí plnými čarami, i když se vyskytují i podoby s přerušeními v záhybech trojlístku, která jsou ale neobvyklá. Stejně jako většina keltských ornamentů a symbolů je i tento nakreslený tak, aby neměl přesně definovatelný začátek a konec. Souvisí to s přesvědčením, že v životě a přírodě nic nekončí ani nezačíná, pouze jedno přechází postupně v něco jiného. Tenhle znak má zdánlivý začátek v rohu bohyně. Jeden ostrý hrot je symbolika narození dítěte (mláděte) do tohoto světa, druhý hrot je smrt v tomto světě a "narození" do jiného světa. Keltové věřili, že cokoliv zmizí z našeho světa, ihned se objeví v Jiném světě, kde se mimo jiné rozkládá i říše Fomorů. Život jedince je takový: narodíš se do tohoto světa (ostrý hrot), v partnerství bohů dospěješ v muže/ženu (mužský hrot vlevo nahoře). Mezi lidmi tohoto světa prožiješ aktivní život a staneš se nemohoucím starcem/stařenou (hrot dole). Dožiješ v rozhovorech z mrtvými předky a vládci říše Fomorů. Smrt je ten "tupější" ženský hrot, protože smrt sešlostí věkem většinou nebývá tak rychlá a převratná, jako porod.